13.6.2021 | Jan Andil
Každý z nás, i když není zrovna umělecky zaměřený, potřebuje čas od času, nebo možná také častěji nějakou inspiraci...
Ať už se jedná o více či méně závažná životní rozhodnutí, schopnost poprat se s problémem v práci, vyřešit vztahové problémy, nebo třeba překonat stagnaci na duchovní cestě. Problémem je, že to od nás vyžaduje jiný způsob myšlení a jednání, než na který jsme navyklí. Zatímco běžná činnost využívá určitý typ organizace, tedy jistou posloupnost kroků v konání i čase a uplatňuje zde racionální typ myšlení. Tvůrčí přístup si žádá naopak umění oproštění se od běžných schémat a postupů, aby se zrodilo něco, co tady předtím nebylo.
Traduje se, že řada vynálezců a vědců dokončila řešení svého objevu ve snu, mezi ty nejznámější patří na příklad Dmitrij Ivanovič Mendělejev, který po třídenní bezvýsledné práci usnul a ve snu, který se mu zdál, viděl tabulku, do které všechny prvky zapadaly tak jak měly, nevyjímaje ty, které ještě nebyly objeveny. Po probuzení svůj sen zaznamenal a vznikla tak periodická tabulka prvků, jejíž pravdivost byla vědecky dokázána až s několikaletým zpožděním. Nebo objevu pomohla náhoda, jako v případě Alexandra Fleminga, který si všimnul, že kultury patogenních bakterií v jeho laboratoři jsou decimovány zelenou plísní Penicilinum notatum. Na základě tohoto „povšimnutí si“ bylo následně vyvinuto první antibiotikum Penicilin. Vypadá to, jakoby intuice přicházela jen tak, mimochodem, když už člověk upustí od cílené činnosti, uvolní se a dá tak prostor tomu co jej přesahuje.
Rozdíl v racionálním a tvůrčím přístupu je dle mého mínění velmi dobře znázorněn v novozákonním příběhu z 10. kapitoly Lukášova evangelia. Pojďme si jej společně přečíst:
Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde.“ (Lk 10,38-42)
Vidíme, že Marta se snažila být vzornou hostitelkou, která nic neponechá náhodě, měla plné ruce práce, a snažila se odvést takový výkon, aby nebyla zahanbena. Také je ale poněkud pod tlakem, vyčítavá sestře její chování a chce, aby změnila svůj přístup, když oslovuje Ježíše: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou?“ Za jejím chováním můžeme spatřit touhu po uznání, po tom, aby vše bylo dokonalé, podle jejích představ. Marta je tedy příkladem našeho běžného, způsobu myšlení, zaměřeného na perfektně odvedenou práci, na jedničky ve škole, na nejlepší čas na 100 metrů kraula. Založeného na představě, když se budu snažit a tvrdě na sobě dřít, přinese mi to výsledky v podobě pocitu z dobře odvedené práce, zisku, nebo úcty druhých. Při tvůrčí činnosti, ale tento přístup žalostně selhává, nezáleží na tom, jak dlouho skladatel sedí nad symfonií, když přijde ta správná inspirace, má hotovo, když nepřichází, může se usedět, ale kýženého výsledku se nedočká.
Marie oproti Martě, sedí u mistrových nohou a naslouchá, nepokouší se dokonce ani obhajovat své jednání, tím, že by vstoupila do rozhovoru Marty s Ježíšem, to nechá na Kristu samotném. Marie v tomto příběhu přináší způsob chování, který je typický pro inspirovanou činnost, jež vyžaduje určité stažení se z hluku všednodenních starostí do ústraní a naslouchání hlasu ticha, vanutí Ducha.
V duchovním životě se tento prostor inspirace, kterým je pro mě vnitřní modlitba, vytváří záměrně způsobem, který se nazývá usebrání, tedy obrácením smyslů do nitra člověka. Je to proces, pro který je třeba využít jak Martu, tak Marii. Martu, aby zorganizovala zevní rámec vnitřní modlitby, jímž je pravidelný čas a místo, kde bude nízký výskyt rušivých podnětů.
Můžeme si všimnout, že také v životě Ježíše Krista byl čas modlitby, čas strávený s Nebeským otcem důležitý, odcházel sám, nebo v doprovodu několika málo učedníků na sklonku dne na horu, kde se o samotě modlil. Podobně také radil svým posluchačům, aby se modlili v tichu svého pokoje, k svému Otci, který zůstává skryt.
Když započne samotná modlitba, je čas dát Martě dovolenou, tak aby starost, zda se vše provádí správně a bezchybně a tlak na výkon, zůstaly za dveřmi pokoje. I když se to Martě nebude líbit, a bude chtít Marii stále kontrolovat, je třeba ji opakovaně nenásilně vysvětlit, že: „Jen jednoho je třeba a Marie v tom zvolila dobře.“
Marie sedí u nohou mistra a naslouchá jeho slovům… Přemýšlení, které je tak příznačné pro Martu ustupuje vnímání, které ztělesňuje Marie. Je natolik zaměřená na Pána, že zapomíná sama na sebe a jedinou skutečností v tomto okamžiku je pro ni Ježíšova přítomnost.
V každodenním životě k nám inspirace přichází nečekaně a povětšinou zlehka, takže ji můžeme, pokud nejsme jako Marie zvyklí naslouchat, snadno přehlédnout. Naslouchání, i když vychází z našich přirozených schopností, je dobré rozvíjet vnímavostí k životu, k podnětům, které se přirozeně vyskytují kolem nás. Jde většinou o krátké okamžiky, když nás třeba ovane teplý jarní vánek přinášející vůni kvetoucích stromů, pohled do očí milovaného člověka, radostný výskot dítěte, atmosféra pokoje za dlouhého zimního večera, zurčení horského potůčku… a řadu další drobností, kterými se nám Marie připomíná.
Kvalita života člověka, který dokáže udržet v rovnováze vliv Marty a Marie a dávat prostor inspiraci je neporovnatelně plnější a barevnější, protože překonává pouze černobílé vidění vycházející ze soudů, které vynášíme na základě protikladů, kdy věci jsou buď správné, či nesprávné, vysoké či nízké, krásné nebo ošklivé…
Inspirujme se tedy Marií, když nám bezhlesně říká: naslouchej!
Článek byl vysílán 7. 6. 2021 v podcastu U Ambonu, pro který byl původně napsán.
