13.9.2021 | přeložil Pavel Pola
Papež František v projevu ke generální kapitule bosých karmelitánů bratry vyzval, aby znovu promýšleli své poslání, a to s kreativitou a apoštolským zápalem a věnovali velkou pozornost dnešnímu světu. Jde o to být věrní přítomnosti a zároveň svobodní a otevření Božímu horizontu. Jen tak může být karmelitánský život odpovědí na žízeň současného člověka, který v hloubi duše žízní po Bohu, říká papež.
foto: Saverio Gavotto ocd, provinciál janovské provincie na audienci v rámci generální kapituly (zdroj: vaticannews.va)
Milí bratři
je mi potěšením přivítat vás, kteří jste se na generální kapitule sešli z různých oblastí světa jako zástupci přibližně čtyř tisíc bratří, kteří jsou součástí vašeho řádu. Pozdravuji také je, stejně jako bosé karmelitky a všechny členy karmelitánské rodiny, kteří v těchto dnech sledují vaše dílo v modlitbě. Děkuji novému generálnímu převorovi za jeho slova a odstupujícímu generálnímu převorovi za jeho službu. Děkuji.
Na začátku vaší kapituly jste se inspirovali třemi významnými biblickými texty. Za prvé: naslouchejte tomu, co říká Duch (srov. Zj 2,7); za druhé: rozeznávejte znamení časů (srov. Mt 16,3); za třetí: staňte se svědky až na konec země (srov. Sk 1,8).
Naslouchání je základním postojem učedníka, toho, kdo vstoupil do Ježíšovy školy a chce odpovídat na to, co od nás žádá v tomto těžkém, ale vždy zároveň krásném čase, protože je to čas Boží. Naslouchání Duchu, abychom dokázali rozlišit, co pochází od Pána a co je v rozporu s ním, a abychom tak, vycházeje z evangelia, reagovali na znamení doby, skrze něž k nám Pán dějin promlouvá a zjevuje se nám. Naslouchání a rozlišování s ohledem na svědectví, na poslání, které se uskutečňuje hlásáním evangelia, a to jak slovy, tak především životem.
V této době, kdy nás všechny pandemie postavila před tolik otázek a kdy se zhroutilo tolik jistot, jste jako synové svaté Terezie povoláni dbát na věrnost trvalým prvkům svého charismatu. Pokud je na této krizi něco dobrého – a rozhodně je – je to právě to, aby nás přivedla zpět k tomu podstatnému, abychom nežili rozptýleni falešnými jistotami. Tento kontext je také příznivý pro to, abyste prověřili zdravotní stav svého řádu a nechali znovu rozhořet oheň svého charismatu.
Někdy si lidé kladou otázku, jaká je budoucnost zasvěceného života, a někteří proroci zkázy říkají, že tato budoucnost je krátká, že zasvěcený život se vyčerpal. Ale, drazí bratři, tyto pesimistické vize jsou předurčeny k vyvrácení, stejně jako vize o samotné církvi, protože zasvěcený život je nedílnou součástí církve, jejího eschatologického charakteru, její evangelijní pravosti. Zasvěcený život je součástí církve tak, jak to chtěl Ježíš a jak to Duch neustále vytváří. Proto se musíme vyvarovat pokušení starat se o to, zda přežijeme, místo abychom žili naplno a přijímali milost přítomnosti, a to i s riziky, která s sebou nese.
V Kristově škole jde o to být věrní přítomnosti a zároveň svobodní a otevření Božímu horizontu, ponořeni do tajemství jeho lásky. Karmelitánský život je kontemplativní život. To je dar, který Duch svatý dal církvi skrze svatou Terezií od Ježíše a svatého Jana od Kříže a pak skrze svaté karmelitány, kterých je mnoho. Karmelitánský život, věrný tomuto daru, je odpovědí na žízeň současného člověka, který v hloubi duše žízní po Bohu, žízní po věčnosti a mnohdy ji nechápe a hledá ji všude. Je chráněn před psychologizováním, spiritualizováním nebo falešnou aktuálností, ve kterých se skrývá duch světskosti. Dobře znáte pokušení věci psychologizovat, spiritualizovat nebo se prostě přizpůsobovat okolnímu světu, což je onen duch světskosti. A tady vás prosím, abyste se měli na pozoru před duchovní světskostí, která je nejhorším zlem, které může církev potkat. Když jsem si to přečetl na posledních stránkách knihy Meditace o církvi otce de Lubaca – přečtěte si poslední čtyři stránky –, nemohl jsem tomu uvěřit. Byl jsem tehdy ještě v Buenos Aires a kladl jsem si otázku jak to, že se to děje? Co je to ta duchovní světskost? Je velmi jemná, nenápadná, proniká dovnitř a my si to ani neuvědomujeme. V textu je citován jeden benediktýn a de Lubac to shrnuje takto: "Je to nejhorší zlo, které se může církvi přihodit, dokonce horší než časy konkubinátů papežů."
Také jsem to nedávno řekl klaretiánům... Je vidět, že Osservatore Romano se zalekl tohoto textu, který není můj, ale de Lubacův, a dal tam "horší než otcové konkubíni"; zalekl se pravdy, doufám, že se Osservatore opraví. Duchovní světskost je strašná, proniká do tvého nitra. Je to popsáno v evangeliu, kde Ježíš mluví o "vychovaných démonech", o "vychovaných ďáblech". Ježíš říká, že když je nečistý duch vyhnán z duše člověka, začne se potulovat po opuštěných místech a pak se "nudí", "nemá práci" a říká si: "Vrátím se, abych viděl, jaký je ten můj dům". Vrátí se a vidí, že je vše čisté, že je vše v pořádku, a Ježíš pokračuje: "Jde, vezme sedm ďáblů horších než on sám a vstoupí do toho domu. A konec takového člověka je horší než začátek." Jak se ale těchto sedm ďáblů dostane dovnitř? Ne jako zloději, to ne. Zazvoní, řeknou dobrý den a postupně vcházejí dovnitř; vcházejí postupně a ty si nevšimneš, že se zmocnili tvého domu. To je duch světskosti. Vstupuje postupně, vstupuje i v modlitbě, prostě vstupuje. Dávejte si na to pozor. Je to to nejhorší zlo, které se může církvi stát, a pokud mi nevěříte, přečtěte si poslední čtyři stránky knihy Meditace o církvi od otce de Lubaca. Dávejte si pozor na duchovní světskost.
Pamatujme, že evangelijní věrnost není stabilita místa, ale stabilita srdce. Nespočívá v odmítání změn, ale v provádění nezbytných změn, abychom splnili to, co od nás Pán žádá, tady a teď. A tak věrnost vyžaduje pevnou oddanost hodnotám evangelia a vlastnímu charismatu a zřeknutí se toho, co člověku brání dát to nejlepší ze sebe Pánu a druhým.
V této perspektivě vás povzbuzuji, abyste udržovali zároveň přátelství s Bohem, bratrský život v komunitě a své poslání, jak čteme v přípravných dokumentech vaší kapituly. Přátelství s Pánem znamenalo pro svatou Terezii život ve společenství s ním; neznamená to jen se modlit, ale udělat ze života modlitbu; znamená to putovat – jak říká vaše řehole – "in obsequio Iesu Christi" (v následování Ježíše Krista), a to v radosti. Další věc, kterou bych rád zdůraznil: radost. Je ošklivé vidět zasvěcené muže a ženy s tváří jako na pohřbu. Je to ošklivé, je to ošklivé. Radost musí vycházet zevnitř: radost, která je pokojem, projevem přátelství. Další věc, kterou jsem zařadil do exhortace o svatosti: smysl pro humor. Prosím, neztrácejte smysl pro humor. Do této kapitoly Gaudete et exsultate jsem zařadil modlitbu svatého Tomáše Mora, v níž prosí o smysl pro humor.
Modlete se, to vám prospěje. Vždy s tou radostí pokorných, kteří přijímají běžné, každodenní věci života, aby žili v radosti. V této perspektivě vás povzbuzuji, abyste si zachovali zároveň přátelství s Bohem, bratrský život v komunitě a poslání, jak jsem již řekl. Přátelství s Bohem zraje v tichu, v usebrání, v naslouchání Božímu slovu; je to oheň, který je třeba den co den živit a pěstovat.
Teplo tohoto vnitřního ohně nám také pomáhá praktikovat bratrský život ve společenství. Nejedná se o nějaký doplněk, ale o něco podstatného. Připomíná vám to už vaše jméno: "Bosí bratři". Jste zakořeněni ve svém vztahu s Bohem, Trojicí lásky, a jste povoláni pěstovat vztahy v Duchu, ve zdravém napětí mezi samotou a společenstvím s druhými, a tak jít proti proudu individualismu a davovosti. Individualismus a davovost a proti tomu život v komunitě. Svatá matka Terezie nás vybízí ke "stylu bratrství", "el estilo de hermandad". Je to umění, kterému se učíme den za dnem: být rodinou sjednocenou v Kristu, "bosými bratry Marie", kteří si berou za vzor Svatou rodinu z Nazareta a apoštolské společenství. Svatá rodina z Nazareta... děkuji za zmínku o svatém Josefovi, nezapomínejte na něj! Jeden z vás mi kdysi dal malý obrázek svatého Josefa s modlitbou, pokornou modlitbou, která říká: "Přijmi mě, jako jsi přijal Ježíše." Krásná modlitba, modlím se ji každý den. Prosí svatého Josefa, aby nás přijal a umožnil nám pokročit v duchovním životě, aby byl tak trochu naším duchovním otcem, jako byl otcem pro Ježíše a ve Svaté rodině.
Vedle přátelství s Bohem a bratrského stylu života, jste také povoláni k tomu, abyste znovu promýšleli své poslání, a to s kreativitou a apoštolským zápalem, přičemž věnujte velkou pozornost dnešnímu světu. Rád bych zdůraznil to, co jsem již zmínil výše: tato obnova vašeho poslání je neoddělitelně spojena s věrností kontemplativnímu povolání. Vy sami hledejte způsob, jak to udělat, ale je to spojeno. Nesmíte napodobovat poslání jiných charismat, ale být věrní tomu svému, abyste světu dávali to, co vám Pán dal pro dobro všech, tedy živou vodu kontemplace. Kontemplace není útěk před realitou, uzavření se v chráněné oáze, ale otevření srdce a života síle, která skutečně proměňuje svět, totiž Boží lásce. Právě v dlouhé modlitbě o samotě čerpal Ježíš sílu k tomu, aby každý den "lámal" svůj život mezi lidmi. Stejně tak svatí muži a ženy: velkorysost a odvaha jejich apoštolátu jsou plodem jejich hlubokého spojení s Bohem.
Drazí bratři, harmonie mezi těmito třemi prvky, přátelstvím s Bohem, bratrským životem a posláním je fascinujícím cílem, který může motivovat vaše současná i budoucí rozhodnutí. Kéž Duch svatý, který vytváří harmonii, osvítí a vede vaše kroky na této cestě. Kéž vás Panna Maria chrání a doprovází. Žehnám vám z celého srdce. Prosím, nezapomeňte se za mě modlit, potřebuji to. Děkuji!
Projev papeže Františka k účastníkům generální kapituly Řádu bosých karmelitánů. Řím, Sala Clementina, sobota, 11. září 2021
originální text zde
