Meditace – nebo také vnitřní, tichá nebo kontemplativní modlitba – patří neodlučitelně ke karmelitánskému řádu od jeho počátků a dodnes se jí věnujeme v našich komunitách společně dvě hodiny denně. Meditace ovšem měla své místo v křesťanské spiritualitě už od prvních století a její kořeny sahají až do starozákonních biblických časů i dalších duchovních tradic. A dnes zažívá jistou renesanci...
V karmelitánské tradici nenajdeme jednu jedinou metodu modlitby, ale spíš různé inspirativní přístupy a předávané zkušenosti, které mohou být člověku pomocí v jeho osobním hledání vlastní cesty modlitby. Zde nabízíme některé z nich.
...je odkaz na zkušenost proroka Eliáše, který po velkém úspěchu na hoře Karmel utíká před pronásledováním královny Jezábel. Jeho dramatická cesta vede přes poušť až na horu Choreb, kde přenocuje v jeskyni... „Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm...“ (1 Král 19,11–13)
Tato klíčová zkušenost Eliášova života je v hebrejštině vyjádřena třemi slovy „qol d’mama daqqa“. Qol znamená hlas nebo zvuk, dmm označuje mlčení, ticho, daqqa znamená tenký, hubený, jemný. Existují různé překlady tohoto tajemného slovního spojení: „šepot jemného vánku“, „hlas vanoucího mlčení“, „zvuk pouhého ticha“, „hlas tichý, jemný“. Všechny nějakým způsobem vyjadřují paradox a neuchopitelnost této zkušenosti, o kterou v kontemplativní modlitbě jde, a také nenásilnost se kterou Bůh k člověku přistupuje.
...jedno z vyjádření Jana od Kříže, když mluví o tom, co pro něj znamená modlitba. Atención amorosa (láskyplná pozornost) vyjadřuje zcela jednoduchý a prostý postoj člověka v Boží přítomnosti. Bůh nepotřebuje, abychom ho informovali a přesvědčovali, abychom se nějak stylizovali a formulovali vznešená prohlášení. Stojí především o nás a o naši pozornost.
I tato pozornost je jenom prostředkem; přijdou totiž chvíle, kdy je člověk v modlitbě natolik uchvácen, že i jeho vlastní pozornost utichá. „Když duše cítí, že je uváděna do mlčení a naslouchá, musí zapomenout i na cvičení láskyplné pozornosti. Protože této láskyplné pozornosti má využívat, jen když se necítí uvedena do samoty, vnitřní nečinnosti, nebo zapomnění nebo naslouchání.“ (ŽP 3,35)
„Vnitřní modlitba není, podle mého názoru, nic jiného než vztah přátelství, kdy se často přebývá o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje.“ Tak popisuje modlitbu Terezie z Avily ve své autobiografické knize Život (8,5) a dost možná se přitom inspirovala starozákonní knihou Exodus, kde se píše, že „Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem.“ (Ex 33,11) Kdybyste se Terezie zeptali, co dělat se všemi myšlenkami a rozptýlením, které vám znemožňují soustředit se při modlitbě, asi by vám odpověděla, že „modlitba nespočívá v mnohém přemýšlení, nýbrž v mnohém milování, a tak dělejte to, co vás více probouzí k milování.“ (4 H 1,7)
Pro Terezii z Lisieux je modlitba „vzlet srdce, je to jednoduchý pohled směrem k Nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky, ať už je člověk uprostřed zkoušky nebo uprostřed radosti; konečně je to něco velikého, nadpřirozeného, co mi rozšiřuje duši a spojuje mě s Ježíšem.“ (Rk C 24v) Jednou se jí prý ptala její rodná sestra Celina: „Co říkáš Ježíšovi při modlitbě?“ A ona jí na to odpověděla: „Neříkám mu nic, miluji ho.“
Edith Steinová nacházela v kontemplaci prostor, v němž je bezpodmínečně přijímána. Díky modlitbě „je člověk postupně stále citlivější na to, co se Pánu líbí a co ne. Byl-li s sebou dříve celkem vzato docela spokojen, teď to bude jiné. Najde mnoho věcí, které jsou špatné, a změní je, pokud je to v jeho silách. Objeví mnoho věcí, které nemůže pokládat za krásné a dobré a které je přece tak těžké změnit. A tak se člověk ponenáhlu velmi zmenší a zpokorní, stane se trpělivým a shovívavým k třískám v očích těch druhých, protože má dost starostí s trámem ve vlastním oku. A konečně se také naučí snášet sám sebe v neúprosném světle Boží přítomnosti a odevzdávat se Božímu milosrdenství, které se dokáže vypořádat se vším, na co jsou naše síly krátké.“
Ani v karmelitánské řeholi nechybí zmínka o modlitbě. „...ať dnem i nocí meditují Boží zákon a bdí na modlitbách.“ To je jedno z klíčových míst řehole a velmi pravděpodobně odkazovalo na mnišskou praxi modlitby srdce, která byla tehdy všeobecně známa. Bdělost není myšlena jako pouhý opak spánku, ale spíš jako otevřenost vnitřního zraku a bytí v přítomnosti.
Tradice karmelitánské modlitby se ovšem nezastavila v minulosti. Pokud vás zajímá současná zkušenost bratrů karmelitánů, můžete si o ní přečíst v sekci lidé...
Pokud chcete s kontemplativní modlitbou začít, je nejlepší najít si skupinu, která se této modlitbě věnuje, anebo alespoň nějakého průvodce. Není dobré, když je na to člověk zpočátku sám. Aktuálně se můžete připojit k některé meditační skupině on-line, třeba u Jezulátka nebo na Fortně. Jistou službu vám prokáže také dobrá literatura. Můžeme vám doporučit třeba tyto
