Historii karmelitánského řádu utvářely generace, které se nadchly pro ideál akce a kontemplace, po vzoru proroka Eliáše. Mezi nimi najdeme řadu osobností, jejichž poselství považujeme za aktuální a inspirativní i dnes.
Na této stránce se dovíte více o čtyřech z nich: Jan od Kříže a Terezie z Avily, kteří započali reformu karmelitánského řádu v 16. století ve Španělsku a které bosí karmelitáni považují za své zakladatele. Terezie z Lisieux, která žila svou víru a své povolání na konci 19. století ve složitých náboženských a společenských podmínkách tehdejší Francie, a Edith Stein, původem židovka a filosofka ve 20. století, která završila svůj život během druhé světové války v Osvětimi.
Abys dospěl k okoušení všeho, nechtěj v ničem nic okoušet.
Abys dospěl k poznání všeho, nechtěj v ničem nic poznávat.
Abys dospěl k vlastnění všeho, nechtěj v ničem nic vlastnit.
Když se u něčeho zastavuješ, přestáváš se vrhat ke všemu.
Jan (Juan de Yepes) se narodil v roce 1542 ve španělské vesnici Fontiveros, asi 50 kilometrů od Avily. Jeho otec Gonzáles pocházel původně z bohaté rodiny obchodníků s látkami. Když se ale rozhodl oženit s chudou tkadlenou Catalinou, navíc s židovskými kořeny, jeho původní rodina se ho zcela zřekla a vydědila ho. Jan se tedy narodil do chudých poměrů jako prostřední ze tří bratrů a jejich otec zemřel, když byly Janovi pouhé čtyři roky. Nedlouho poté zemřel i nejmladší bratr a Catalina se dvěma syny se vydala na cesty, během kterých museli často žebrat, až se nakonec usadili v Medině del Campo. Jan byl velmi nadaný student, vzdělání získal na jezuitské koleji, ve svých šestnácti letech zároveň pracoval v nemocnici a doprovázel umírající pacienty. Když mu bylo dvacet jedna let, vstoupil do řádu karmelitánů, kde přijal jméno Jan od svatého Matěje. Teologii vystudoval na prestižní univerzitě v Salamance a po vysvěcení na kněze v roce 1567 začal uvažovat o odchodu do řádu kartuziánů, kde by žil jako poustevník, protože tehdejší karmelitánské kláštery nesplňovaly jeho představy a touhu po hluboké spritiualitě a kontemplativním životě.
A právě v tuto chvíli potká Terezii z Avily a toto setkání zcela změní jeho život. Janovi je necelých dvacet pět let, Terezii padesát dva a velmi si padnou do oka. Terezie ho získá pro svou myšlenku reformy řádu. Jan jí začne pomáhat se zakládáním ženských klášterů a sám začíná žít v Duruelu, v prvním reformovaném klášteře bratří, kde přijme nové jméno „Jan od Kříže“. Společně s několika dalšími bratry a sestrami hledají, jak vrátit obsah karmelitánské formě života. Jedné prosincové noci roku 1577 ho odpůrci reformy z řad karmelitánů unesou a uvězní v klášterní kobce v Toledu. Jan stráví devět měsíců v samotě a zcela nelidských podmínkách (v cele bez oken, v zimě, nehygienických podmínkách s nedostatečnou stravou a fyzickým trestáním a ponižováním), které měly za cíl přesvědčit ho, aby se myšlenky reformy vzdal. V této době prožívá hlubokou vnitřní proměnu a skládá své nejkrásnější básně. Dalo by se říci, že přežít mu pomohla právě pozie. Po devíti měsících se rozhodne z vězení uprchnout a tento riskantní plán se mu povede. V jeho zbídačeném stavu se ho ujmou mnišky bosé karmelitky v Toledu, u kterých znovu nabere síly. Svou zkušenost věznění a temné noci popisuje například takto:
"Och, tedy, duchovní duše! Až uvidíš svá toužení zastřená tmou, svá zaujetí vyprahlá a sklíčená a své schopnosti neschopné jakéhokoliv niterného cvičení, netrap se tím, spíše to považuj za dobrý příslib; vždyť Bůh tě začíná osvobozovat od tebe samé, z rukou ti odnímá majetek; s ním, i kdybys kráčela sebelépe, pro jeho poskvrněnost a strnulost nezdaří se ti dílo tak naprosto dokonale a bezpečně jako nyní, kdy tě Bůh bere za ruku, ve skrytu tmy tě vede jako slepce, kam a kudy to sám nevíš, a kam bys ani se svýma očima a po svých nohou, i kdyby sebelépe kráčely, nikdy tak dobře a přesně nedoputoval." (2N 16,7)
Následujících dvanáct let života věnuje Jan řádové reformě a psaní svých děl, které jsou vesměs komentáři jeho básní z vězení. Umírá nemocen a vysílen 14. prosince 1591 v klášteře Ubedě. V roce 1726 byl svatořečen a v roce 1926 byl papežem Piem XI. prohlášen za učitele církve.
Ničím se nezneklidňuj, ničím se netrap,
všechno pomíjí, Bůh se nemění.
Trpělivost všeho dosáhne.
Tomu, kdo má Boha, nic nechybí.
Jenom Bůh stačí.
Terezie (Teresa de Cepeda y Ahumada) se narodila na jaře roku 1515 ve starobylém městě Avila v hornaté a nehostinné střední části Španělska, jako nejmladší ze dvanácti dětí. Její otec byl bohatý obchodník s látkami, který se snažil všem svým dětem zajistit dobré vzdělání, což nebyla tehdy samozřejmost. Číst a psát se naučila doma a v šestnácti letech odchází na studia a výchovu do kláštera augustiniánek. Ve dvaceti vstoupí bez souhlasu a vědomí svého otce (její maminka už tehdy nežila) do karmelitánského kláštera Vtělení v Avile. Po třech letech vážně onemocní a upadne do kómatu, takže už ji pokládají za mrtvou a připravují pohřeb. Terezie se ale uzdraví a začne se systematicky věnovat meditaci – vnitřní modlitbě. Prvních osmnáct let je to pro ni, jak sama vzpomíná, velký boj. Pak ale prožije něco, co nazývá vnitřní obrácení, a modlitba pro ni získává zcela nový rozměr.
V roce 1559 zakazuje španělská inkvizice množství literatury, včetně knih, ze kterých Terezie hodně čerpala. S inkvizicí bude mít později ještě další obtíže, už jen proto, že je žena, která se věnuje meditaci. Na druhou stranu potkává také několik skvělých průvodců, kteří jí porozuměli a podpořili v její cestě a jejích intuicích, jako třeba františkána Petra z Alkantary. V této době se začne pomalu rodit její myšlenka na reformu karmelitánského řádu. V roce 1562 zakládá s několika sestrami malý klášter sv. Josefa, ve kterém usilují o skutečný sesterský život, kde by si byly všechny sestry rovny bez ohledu na svůj stavovský původ, byl jich pouze malý počet a ne stovky v jednom domě, a především se společně věnovali kontemplativní modlitbě. O pět let později se potká s Janem od Kříže, kterého pro tento ideál získá, a myšlenka obnovy řádu se začne šířit i mezi bratry.
Terezie ve spolupráci s Janem zasvětí zbytek svého života reformě a zakládání nových klášterů. Karmelitáni a karmelitky v těchto nových domech si začnou říkat „bosí“ na znamení návratu k původním ideálům a prostému životu. Za svého života založí šestnáct nových klášterů. Napíše asi patnáct tisíc dopisů, pět velkých spisů, ve kterých se dělí především o svou vnitřní zkušenost, a několik básní. Terezie umírá 4. října 1582 v Alba de Tormes. Byla svatořečena v roce 1622 a jako vůbec první žena v dějinách byla papežem Pavlem VI. v roce 1970 prohlášena za učitelku církve.
„Zvolit si ji za přítelkyni, společnici a průvodkyni na naše pozemské pouti, přináší bezpečí a klid duši. Její příklad není jenom pro ty bratry a sestry, kteří cítí povolání k řeholnímu životu, ale pro všechny, kdo chtějí jít po cestě očišťování od světskosti, která vede ke sňatku s Bohem, v nejhlubších příbytcích vnitřního hradu,“ napsal papež František 19. 3. 2021 v listu biskupovi do Avily, u příležitosti 50. výročí prohlášení Terezie z Avily učitelkou církve.
Navečer tohoto života se před tebou objevím s prázdnýma rukama, neprosím totiž, Pane, abys počítal mé skutky...
Já se pokládám za slabé, sotva opeřené ptáče, nejsem orel, mám jen jeho oči a srdce, protože se je navzdory své nesmírné maličkosti odvažuji upírat na božské Slunce, Slunce Lásky, a mé srdce v sobě cítí všechny tužby Orla.
Terezie (řádovým jménem Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře) se narodila v roce 1873 v Alençonu Ludvíkovi a Zélii Martinovým jako nejmladší z devíti dětí. Čtyři z nich zemřely v útlém věku a sama Terezie hned po narození bojovala o život. Její maminka byla v té době již vážně nemocná, a tak museli malou Terezii na rok svěřit do péče kojné. Když o čtyři roky později její maminka zemřela, byla to pro Terezii velká rána. S otcem a čtyřmi staršími sestrami se přestěhovali do Lisieux.
Dětství a dospívání nebylo pro Terezii vůbec snadné, i když její rodinné zázemí a zejména vztah s otcem pro ni hodně znamenaly. Její dvě nejstarší sestry postupně vstoupily do kláštera a Terezie sama také toužila vydat se touto cestou. Přes nesouhlas mnohých autorit se jí nakonec podařilo vybojovat si vstup na Karmel v pouhých patnácti letech, což bylo i v té době velmi nezvyklé. Ukázala se jako rozhodná žena, která dokázala jít za svým cílem. Kromě toho, že musela přesvědčit svého přísného strýčka, samotnou komunitu sester, biskupa a další autority, neváhala svou prosbu vyslovit i během audience před papežem v Římě. Jediný, kdo jí v jejím rozhodnutí od začátku podporoval, byl její otec a rodné sestry.
V klášteře prožila devět let, které byly velmi intenzivní i náročné. Terezie si získala důvěru staré převorky Matky Gonzágy, která jí byla důležitou průvodkyní na cestě k dospělosti. Navenek žila velmi obyčejný a vlastně nijak výjimečný život. Bezprostředně po její smrti jedna ze sester v komunitě prohlásí: Byla milá, to ano, ale co o ní napíšeme? Terezii bylo svěřeno vedení novicek, přestože byla nejmladší z celé komunity. A hlavně objevila svoji schopnost a vášeň pro psaní. Kromě drobných básní a divadelních kusů pro pobavení komunity napsala tři autobiografické texty, které byly vydány pod názvem Příběh jedné duše. Díky nim se stala slavnou. Píše v nich o svém hledání a duchovní cestě a zejména o jejím posledním úseku. Terezie onemocní tuberkulózou, která tehdy v podobě pandemie zasáhla celou Francii, a poslední rok a půl svého života navíc prožije v hluboké duchovní zkoušce.
„...mlhy, které mě obklopují, najednou houstnou, vnikají do mé duše a obklopují ji tak, že už v ní nemůžu znovu nalézt ten sladký obraz mé vlasti, všechno zmizelo!“
Terezie se nicméně této zkoušce postaví s neuvěřitelnou odvahou a vynalézavostí a přijme ji mimo jiné jako výzvu k soucítění s lidmi, kteří žijí bez víry docela nebo procházejí podobnými temnotami. Její přístup je inspirující. Zemře 30. září 1897, když je jí 24 let. V roce 1925 je svatořečena a v roce 1997 prohlášena za učitelku církve.
Kdo jsi, světlo, jež mne naplňuje a osvětluje temnotu mého srdce?
Vedeš mne jako matka za ruku, a kdybys mne pustil, nesvedla bych udělat už žádný krok.
Kdo hledá pravdu, hledá Boha, i když o tom neví.
Edith Steinová se narodila ve Vratislavi roku 1891 do židovské rodiny. Její otec zemřel, když jí byly pouhé dva roky a její matka tak zůstala sama se sedmi dětmi. Edith měla velkou vášeň pro studium a během svých univerzitních studií se věnovala němčině, historii a především filozofii. V té stejné době opouští své židovské kořeny a přiklání se k ateismu, což její rodina a hlavně matka nese velmi špatně. Edith se seznamuje s dílem profesora fenomenologie Edmunda Husserla a odjíždí do Göttingenu, kde pokračuje ve studiu fenomenologie a stává se Husserlovou asistentkou. Během 1. světové války pomáhá několik měsíců jako zdravotní sestra Červeného kříže na území České republiky, a to v Hranicích na Moravě. Ještě během války obhajuje svou dizertaci na téma K problému vcítění, ale po válce opouští místo Husserlovy asistentky a prochází určitou vnitřní krizí.
V této době se jí dostane do rukou Kniha života svaté Terezie z Avily, která ji velmi zasáhne a ovlivní. Začne navštěvovat bohoslužby a v zápětí se připravovat na křest, který přijme v roce 1922. Od té chvíle s ní její matka, ortodoxní židovka, přerušuje veškeré kontakty, dokonce nereaguje ani na její dopisy, protože krok své dcery vnímá jako zradu. Tento postoj matka nezmění až do své smrti a pro Edith je to zdrojem velkého utrpení. I přesto začíná pociťovat touhu po zasvěceném životě, ale na radu svého duchovního vůdce stráví ještě několik dalších let jako učitelka v církevní dívčí škole ve Špýru a v rámci možností se věnuje také filozofii a překládání. Do kláštera bosých karmelitek vstupuje v Kolíně nad Rýnem 15. října 1933, tedy právě na svátek Terezie z Avily, a přijímá řeholní jméno Terezie Benedikta od Kříže. Do stejného kláštera vstoupí později i její rodná sestra Rosa. Ani zde se Edith nepřestává věnovat psaní článků a knih převážně s karmelitánskou tematikou.
Kvůli narůstajícímu antisemitismu odchází obě sestry v roce 1938 do karmelitánského kláštera v holandském Echtu, o kterém se předpokládalo, že jim poskytne bezpečí. Zde se Terezie Benedikta věnuje mimo jiné také formaci některých sester a píše své vrcholné dílo Věda kříže: studie o svatém Janu od Kříže. Bytostně prožívá osud "svého" židovského národa, který je pronásledován nacisty, a spojuje svůj život s příběhem biblické královny Ester, která je pro ni velkou inspirací. V roce 1940 nacisté obsazují Holandsko, a když holandští biskupové veřejně odsoudí nacistickou ideologii, jako odveta přichází zatýkání židů, kteří konvertovali ke křesťanství. Mezi nimi jsou i Edith a Rosa Steinovy. Když gestapo obě sestry zatklo a vyvádělo z kláštera, Edith své rozechvělé sestře Rose řekla: "Pojď, jdeme za náš národ." To jsou jedny z jejích posledních zaznamenaných slov. Edith umírá v plynové komoře koncentračního tábora v Osvětimi pravděpodobě 9. srpna 1942.
Svatořečena byla papežem Janem Pavlem II. roku 1998 a v roce 1999 byla vyhášena za spolupatronku Evropy.
Karmelitánskou historii psaly zástupy dalších mužů a žen. Je jich bezpočet a většinou už neznáme ani jejich jména, přestože jim možná za leccos vděčíme. Některé z nich, jejichž životní příběh byl výjimečný, si připomínáme dodnes - to je význam procesu svatořečení: uchovat jejich odkaz. Do kalendáře karmelitánských světců můžete nahlédnout zde...
